Dům stojí na kostře z trámů. Člověk má kostru z kostí. I věta má kostru. Bez ní se rozpadne.
Kostru věty tvoří dvě slova: kdo něco dělá a co dělá. Když kostru najdeš, rozumíš větě a víš, jak psát koncovky (psi štěkali, ne psi štěkaly).
Podívej se, jak jsou ve větách obarvené podmět a přísudek.
Podmět nepoznáš podle místa ve větě, ale otázkou kdo? co? dělá. Stromě navíc není 1. pád.
Detektiv vždycky hledá dvě věci: co se stalo a kdo to udělal. Ve větě hledáš úplně totéž.
„Co se stalo“ je přísudek. „Kdo to udělal“ je podmět. Těmto dvěma částem věty říkáme základní skladební dvojice. Ostatní slova jsou jen „okolnosti případu“.
Klepni na kartu, ale nejdřív si sám řekni, kdo je pachatel a co udělal.
Neviditelný pachatel. Půjdeme domů. Nikde není napsáno kdo. Ale sloveso půjdeme prozradí: my. Takový podmět je nevyjádřený.
Víc pachatelů. Pes a kočka spí. Spí dva. Podmět je několikanásobný: pes a kočka.
Čin ze dvou kusů. Sestra je zdravotnice. Co se děje? Samotné je nestačí. Přísudek je je zdravotnice. Sloveso být tu jen spojuje – říká se mu spona. Takový přísudek je jmenný se sponou. Když stačí samotné sloveso (běží), je přísudek slovesný.
Buchty nic nedělají, peče je babička. Podmět je ten, kdo děj dělá.