Zkoušku jsi pokazil, kamarád tě zradil, svět kolem je nejistý. Jak v tom zůstat v klidu? Tuhle otázku si kladli lidé i před více než 2 000 lety – a jejich rady se dnes znovu čtou v knihách o duševní pohodě.
Po smrti Alexandra Makedonského (323 př. n. l.) se jeho říše rozpadla a řecké městské státy ztratily svobodu. Tomuto období říkáme helénismus. Filozofové se přestali ptát hlavně „z čeho je svět“ a začali řešit: jak žít šťastně, když svět ovlivnit nemohu?
Roztřiď rady a jména. Pro každou kartu si představ, jak by na ujetý vlak zareagoval stoik, epikurejec a kynik.
Slovo „epikurejec“ dnes někdy znamená požitkáře, ale Epikúros sám žil skromně.
Po helénismu přišel středověk, kdy se filozofie spojila s křesťanskou vírou: Augustin a Tomáš Akvinský hledali soulad víry a rozumu.
Představ si, že věříš v Boha, ale zároveň chceš všechno pochopit rozumem. Dá se existence Boha dokázat? Odporuje víra rozumu? Takové otázky řešili filozofové středověku přes tisíc let.
Ve středověku byla filozofie úzce spojená s teologií – naukou o Bohu. Říkalo se, že je „služkou teologie“. Přesto vznikly myšlenky, které používáme dodnes – třeba „Ockhamova břitva“ ve vědě.
Prohlédni si osu a všimni si, že mezi Augustinem a Tomášem leží téměř 900 let.
Středověku předcházel helénismus, kdy filozofové hledali klid duše (ataraxii): stoici (Seneca) radili přijmout osud, epikurejci (Epikúros) střídmé radosti, kynici (Diogenés) prostý život, skeptici (Pyrrhón) zdržet se soudů.
Pomůcka: patres = otcové (patristika), schola = škola (scholastika).