Podívej se na mapu světa: východ Jižní Ameriky a západ Afriky do sebe zapadají jako dílky puzzle. To není náhoda. Kdysi byly spojené a od té doby se pomalu vzdalují – asi o pár centimetrů za rok, jako ti rostou nehty.
Pohyby obřích kusů zemského povrchu stojí za vznikem hor, sopek i zemětřesení. Když je pochopíš, víš, proč je zemětřesení v Japonsku běžné a v Česku skoro ne.
| Rozhraní | Pohyb | Výsledek |
|---|---|---|
| divergentní | od sebe | středooceánský hřbet, Island |
| konvergentní | k sobě | subdukce, hlubokomořský příkop, sopky, vrásnění |
| transformní | podél sebe | zemětřesení (zlom San Andreas) |
Plášť je téměř celý pevný. Magma vzniká jen místy, kde se horniny taví – třeba při subdukci.
V Japonsku nacvičují děti ve škole schovávání pod lavici při zemětřesení. V Itálii žijí lidé pod sopkou Etnou. V Česku nic takového nepotřebujeme. Proč jsou sopky a zemětřesení jen na některých místech?
Ukážeme si, kde se nacházejí, jak fungují a jak se měří. Začneme od toho, co je pod našima nohama.
Většina sopek a zemětřesení je na okrajích desek. Nejvíc činných sopek leží v Ohnivém kruhu kolem Tichého oceánu (Japonsko, Indonésie, Andy, Aljaška). Roztřiď místa podle typu rozhraní.
Divergentní = desky se rozestupují. Konvergentní = narážejí na sebe (oceánská se podsouvá pod pevninskou – subdukce). Transformní = třou se podél sebe.
Sopky vznikají na obou typech: při rozestupu desek magma vystupuje do mezery, při srážce vzniká tavením v subdukci.