Každý den říkáš věty se slovy „a“, „nebo“, „když…, tak…“. Většinou to stačí. Ale smlouva, pravidla soutěže nebo počítačový program musí být naprosto jednoznačné – jinak vznikne spor.
Výroková logika přesně říká, kdy je složená věta pravdivá. Používá ji matematika v důkazech, programátor v podmínkách programu i právník ve smlouvě.
Pozor na „x > 3“: dokud nevíš, co je x, nejde rozhodnout. Taková věta výrokem není. Vyzkoušej si třídění:
| Prší? | Deštník? | Slib porušen? |
|---|---|---|
| ano | ano | ne – slib dodržen |
| ano | ne | ano – jediné porušení |
| ne | ano | ne – o suchu jsem nic neslíbil |
| ne | ne | ne |
Učitel řekne: „Všichni napsali úkol.“ Abys ho vyvrátil, stačí jeden žák bez úkolu. Negace tedy zní „Aspoň jeden úkol nenapsal.“ A naopak: „Někdo umí plavat“ vyvrátíš jen tak, že nikdo neumí plavat.
K vyvrácení „všechna“ stačí jeden protipříklad (číslo 2). „Žádné“ tvrdí mnohem víc, než je potřeba.
Představ si výrok jako vypínač: buď svítí (1 = pravda), nebo nesvítí (0 = nepravda). Ze dvou vypínačů můžeš poskládat různé obvody – a výsledná žárovka svítí podle pravidla.
Místo dohadování si prostě vypíšeš všechny kombinace do tabulky. Tak to dělá i počítač: každý jeho výpočet stojí na těchto pravidlech.
| A | B | A ∧ B | A ∨ B | A ⇒ B | A ⇔ B |
|---|---|---|---|---|---|
| 1 | 1 | 1 | 1 | 1 | 1 |
| 1 | 0 | 0 | 1 | 0 | 0 |
| 0 | 1 | 0 | 1 | 1 | 0 |
| 0 | 0 | 0 | 0 | 1 | 1 |
Otáčej kartičky. Zkus nejdřív sám říct, co je na zadní straně.
B ⇒ A (obrácená implikace) může být nepravdivá – mokro může být i od kropení. Stejnou hodnotu má jen ¬B ⇒ ¬A.