Píšeme svatba, ale říkáme [svadba]. Píšeme led, ale říkáme [let]. Psaní a výslovnost se v češtině často liší.
K čemu to je? Když víš, proč se to děje, nenecháš se výslovností zmást při psaní. A budeš mluvit spisovně, třeba u ústní maturity.
Když vedle sebe stojí dvě takové souhlásky, ústa nechtějí přepínat hlasivky uprostřed. Proto se první souhláska přizpůsobí té poslední.
Druhý případ: na konci slova před pauzou zní znělá souhláska jako neznělá. Led → [let], dub → [dup].
Vyslov si slovo nahlas a vyber, co opravdu slyšíš.
Zkus jiný tvar: ledu, ledový – tam d slyšíš. Pravopis se neřídí výslovností, ale stavbou slova.
Hlásky v češtině tvoří uspořádaný systém, podobně jako prvky v tabulce v chemii. Když znáš rozdělení, snadno vysvětlíš, proč kdo zní [gdo] nebo proč ve slově vlk není samohláska.
K čemu to je? Rozdělení hlásek je základ pro výslovnost, pravopis i rozbor slova. A u maturity se na něj ptají.
Znělá souhláska chvěje hlasivkami, neznělá ne. Většina souhlásek má svůj pár: stejné místo v ústech, jen jinak zapnuté hlasivky.
| Znělá | Neznělá |
|---|---|
| b | p |
| d | t |
| ď | ť |
| g | k |
| v | f |
| z | s |
| ž | š |
| h | ch |
| dz | c |
| dž | č |
Jedinečné (nepárové) souhlásky jsou m, n, ň, l, r, j. Jsou vždy znělé a nemají neznělý protějšek, takže se nemění.
Výjimka: v sice samo se přizpůsobí (vstát [fstát]), ale souhlásku před sebou neozvučí: květ zní [kvjet], ne [gvjet].
Řekni si znělou souhlásku a zkus najít její pár. Pak kartu otoč.
Spodobu způsobují jen párové souhlásky. M je jedinečné, na sousedy nepůsobí.