Když vytáhneš zásuvku ze staré komody a podíváš se na její roh, uvidíš zaklesnuté „zuby“. Podle toho, jak vypadají, poznáš, jestli je udělal truhlář ručně, nebo stroj – a tedy přibližně kdy.
Spoje jsou pro starožitníka jako rukopis. Padělatel umí napodobit vzhled povrchu, ale vnitřní konstrukci často prozradí.
| znak | ručně (zhruba do konce 19. stol.) | strojově (od konce 19. stol.) |
|---|---|---|
| počet ozubů | málo, často jen 2–4 | hodně, husté |
| šířka | úzké ozuby, široké mezery, každý trochu jiný | všechny stejné, pravidelné |
| stopy | ryska (rýha) po rýsovací jehle, přeřez pilky | žádné rysky, zaoblené dno po fréze |
Roztřiď znaky podle toho, jestli ukazují spíš na ruční, nebo strojovou výrobu.
Padělek je až tehdy, když se kus vydává za starší, než je. Stáří posuzujeme podle souhrnu znaků.
Skříň, stůl i židle musí unést váhu a vydržet desítky let. Přitom dřevo pořád trochu mění rozměr. Truhláři proto vymysleli konstrukce, které dřevu dovolí pracovat a přitom drží.
Když víš, jak se nábytek stavěl, poznáš i to, co je na něm přidané nebo změněné.
Do 19. století vše dělal truhlář ručně: pilou, hoblíkem, dlátem. V 19. století nastupují stroje – kotoučová pila, hoblovka, frézka – a postupně továrny. Ve 20. století přibývají překližka, dřevotříska a moderní lepidla.
Roky na ose jsou přibližné. Nové postupy se šířily postupně a venkovští truhláři pracovali postaru ještě dlouho.
Restaurátorská zásada je vratnost: zásah musí jít později odstranit. Moderní lepidlo se z pórů dřeva nedostane a příští klih na něm nedrží.