Česky zápor uděláš jednoduše: „mluvím“ → nemluvím. Francouzština na to má dvě slovíčka, ne a pas, a sloveso vloží mezi ně. Vypadá to jako sendvič: dva krajíce a uprostřed sloveso.
Zápor potřebuješ pořád: „nemám psa“, „nejsem Francouz“, „nemám rád rajčata“. Bez něj neumíš nic odmítnout.
| Kladně | Záporně | Česky |
|---|---|---|
| Je suis français. | Je ne suis pas français. | Nejsem Francouz. |
| Tu parles anglais. | Tu ne parles pas anglais. | Nemluvíš anglicky. |
| Il aime le sport. | Il n’aime pas le sport. | Nemá rád sport. |
| Nous habitons à Paris. | Nous n’habitons pas à Paris. | Nebydlíme v Paříži. |
| Ils ont faim. | Ils n’ont pas faim. | Nemají hlad. |
Když jsou ve větě dvě slovesa, sendvič obalí to první, časované: J’aime danser. → Je n’aime pas danser. (Nerad tancuji.)
Po záporu se neurčitý člen un, une, des změní na de (před samohláskou d’). Je to, jako by francouzština říkala „nemám žádného psa“.
| Kladně | Záporně | Česky |
|---|---|---|
| J’ai un chien. | Je n’ai pas de chien. | Nemám psa. |
| Elle a une sœur. | Elle n’a pas de sœur. | Nemá sestru. |
| Nous avons des amis. | Nous n’avons pas d’amis. | Nemáme kamarády. |
Pozor, platí to jen pro un, une, des. Určitý člen le, la, l’, les zůstane: J’aime le chocolat. → Je n’aime pas le chocolat. A po slovese être se nemění nic: C’est un chat. → Ce n’est pas un chat. (To není kočka.)
Po záporu se un, une, des mění na de.
Chloé má dneska špatnou náladu. Na všechno, co se jí maminka zeptá, odpoví „ne“. Z jejích odpovědí se naučíš, jak francouzsky říct, že něco není, něco nemáš nebo něco nechceš.
| Maman | Chloé | Česky (Chloé) |
|---|---|---|
| Tu as faim ? | Non, je n’ai pas faim. | Ne, nemám hlad. |
| Tu aimes le chocolat ? | Non, je n’aime pas le chocolat. | Ne, nemám ráda čokoládu. |
| Tu es fatiguée ? | Non, je ne suis pas fatiguée ! | Ne, nejsem unavená! |
| Tu as un cours de piano ? | Non, je n’ai pas de cours de piano. | Ne, nemám hodinu klavíru. |
| Tu regardes la télé ? | Non, je ne regarde pas la télé. | Ne, nedívám se na televizi. |
Všimni si tří věcí. 1) Non na začátku je jen „ne“ jako odpověď; samotný zápor ve větě dělá ne … pas. 2) Před samohláskou je n’: n’ai, n’aime. 3) un cours se v záporu změnilo na de cours, ale le chocolat a la télé zůstaly.
V rychlé řeči Francouzi ne často „spolknou“: Je sais pas. (Nevím.) C’est pas grave. (To nevadí.) To pas ale zůstane vždy, nese celý zápor. Ve škole a v psaní používej obě části.
Roztřiď věty: jsou správně, nebo je v nich chyba?
Před samohláskou se ne zkrátí na n’.
ne stojí vždy před slovesem, pas za ním.