Každá doba má své „zlobivé“ umělce – rockery, rappery, kteří provokují, žijí divoce a slušní lidé je odsuzují. O sto let později jsou z nich klasici v učebnicích. Přesně tohle se stalo skupině francouzských básníků 2. poloviny 19. století.
Říká se jim prokletí básníci. Byli chudí, odmítaní a pohoršovali. A přitom vymysleli, jak se píše moderní poezie – báseň, která nevysvětluje, ale naznačuje a zní jako hudba. Bez nich by nebyl Březina, Seifert ani dnešní písňové texty.
Ke každému jménu si řekni dílo, pak kartu otoč.
Baudelaire zemřel roku 1867, skoro dvacet let před Verlainovou esejí. Inspiroval je, ale do skupiny se obvykle neřadí.
Když posloucháš píseň a nerozumíš přesně každému slovu, ale stejně tě dojme – to je přesně efekt, o který usilovala poezie na konci 19. století. Nechtěla vyprávět ani poučovat. Chtěla vyvolat náladu.
Tahle doba měla tři hlavní směry: symbolismus, impresionismus a dekadenci. Kdo je rozliší, zvládne zařadit francouzské básníky i jejich české následovníky z České moderny (Březina, Sova, Hlaváček).
| Směr | Znaky | Autor |
|---|---|---|
| symbolismus | symboly, náznak, hudebnost, tajemno | Verlaine, Mallarmé, Rimbaud |
| impresionismus | zachycení okamžitého dojmu, nálady | Verlaine; u nás Antonín Sova |
| dekadence | únava, smrt, rozklad, kult krásy, l’art pour l’art | Wilde, Baudelaire |
Oscar Wilde byl irský spisovatel, slavný v Londýně jako vtipný dandy (elegán, který si zakládá na kráse a stylu). Napsal román Obraz Doriana Graye, komedii Jak je důležité míti Filipa a po odsouzení k vězení za homosexualitu báseň Balada o žaláři v Readingu.
V Obrazu Doriana Graye si krásný mladík přeje, aby místo něj stárl jeho portrét. Přání se splní: Dorian zůstává mladý a krásný, zatímco obraz stárne a hyzdí se každým jeho hříchem.
Ke každému znaku urči směr: skrytý význam (symbolismus), okamžitý dojem (impresionismus), úpadek a krása (dekadence).
Právě v tom je pointa: obraz ukazuje pravou tvář Dorianovy duše, kterou navenek nikdo nevidí.