Na jaře 1848 vypukly revoluce skoro v celé Evropě – v Paříži, Berlíně, Vídni, Budapešti i v Praze. Lidé chtěli konec policejního dohledu a cenzury, ústavu a práva pro svůj národ.
Pro Čechy to byla první chvíle, kdy mohli říct politicky, jak si svou budoucnost představují. Jejich odpověď ovlivňovala českou politiku až do roku 1918.
| Velkoněmecké řešení | Austroslavismus | |
|---|---|---|
| Cíl | sjednotit Německo i s Rakouskem a českými zeměmi | zachovat Rakousko jako federaci národů |
| Kde | frankfurtský parlament (1848) | Palacký, Slovanský sjezd v Praze |
| Pro Čechy | menšina ve velkém Německu | rovnoprávnost v Rakousku |
Palacký byl pozván do frankfurtského parlamentu, který chystal sjednocené Německo. Odmítl: Češi podle něj nejsou Němci a do Německa nepatří.
Otoč kartičky:
Samostatnost nepovažoval za reálnou. Až roku 1865, když se chystala dohoda s Maďary, varoval: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“
Proč se v letech 1867–1918 říkalo „Rakousko-Uhersko“? Proč měly Uhry vlastní vládu a Čechy ne? Odpověď je řetěz událostí od revoluce 1848 přes prohrané války až k dohodě s Maďary.
Projdeme dvacet let mezi rokem 1848 a 1867 krok za krokem – od svobody přes tvrdý návrat absolutismu až k rozdělení říše na dvě poloviny.
Spoj si: kdo co dělal?
Češi chtěli pro své země stejné postavení jako Uhry. Nedostali ho. Na protest bojkotovali říšský sněm ve Vídni – politika pasivní rezistence (pasivního odporu).
Dualismus znamenal dvě poloviny – rakouskou a uherskou. České země zůstaly součástí rakouské poloviny.