Představ si fotbalový zápas, kde jeden člověk píše pravidla, sám hraje a sám i píská. Asi by vždycky vyhrál. Proto mají pravidla, hráči a rozhodčí každý jinou roli.
Ve státě je to stejné. Kdyby jeden člověk zákony psal, prováděl i soudil, mohl by moc snadno zneužít. Proto je moc rozdělená. Jak přesně, stanoví Ústava ČR. Když tomu rozumíš, víš, kdo za co ve státě odpovídá.
Zařaď každý orgán ke správné moci. Zeptej se: tvoří zákony, provádí je, nebo podle nich soudí?
Ústava ČR byla přijata 16. 12. 1992 a platí od 1. 1. 1993, kdy vznikla samostatná Česká republika. Spolu s Listinou základních práv a svobod (popisuje práva lidí) tvoří jádro ústavního pořádku.
Podpis je jen kontrola na konci cesty zákona. Zákony tvoří Parlament. Ústava řadí prezidenta i vládu do moci výkonné.
Vláda chce, aby se ve školách zavedla nová pravidla. Nestačí, že to ministr řekne. Návrh musí projít dlouhou cestou, na které ho několik orgánů zkontroluje.
Ta cesta je záměrně složitá: nikdo nemůže prosadit zákon sám. Když ji znáš, rozumíš zprávám typu „Senát vrátil zákon Sněmovně“ nebo „prezident zákon vetoval“.
Doplň správnou hodnotu a ověř si, že víš, kdo má na zákon kolik času.
Ústavu lze měnit jen ústavním zákonem. Ten potřebuje souhlas 3/5 všech poslanců (120) a 3/5 přítomných senátorů. Prezident ho vetovat nemůže. Ústava ČR byla přijata 16. 12. 1992 a platí od 1. 1. 1993.
Celá cesta ukazuje dělbu moci (Montesquieu, O duchu zákonů, 1748): zákonodárná moc (Parlament) zákony tvoří, výkonná (vláda, která odpovídá Sněmovně, a prezident) je provádí, soudní (soudy, Ústavní soud s 15 soudci v Brně) podle nich rozhoduje.
Prezident nemá mít poslední slovo nad volenými zástupci. Veto jim dává jen čas a důvod zákon znovu zvážit.