Šest let – od roku 1939 do 1945 – byly české země obsazené nacistickým Německem. Lidé nesměli svobodně mluvit, Židé byli odváženi do táborů a za neopatrné slovo hrozila smrt.
Přesto se našli lidé, kteří se odvážili bojovat. Jejich jména najdeš na pamětních deskách, v názvech ulic a škol. Tady je jejich příběh.
15. března 1939 vjela do Prahy německá armáda. Druhý den Hitler vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Slovensko se mezitím (14. 3.) prohlásilo za samostatný stát spojený s Německem.
28. října 1939 lidé demonstrovali na výročí vzniku republiky. Němci stříleli. Student medicíny Jan Opletal byl smrtelně zraněn. Jeho pohřeb se změnil v další protest.
17. listopadu 1939 nacisté zavřeli české vysoké školy, devět studentů popravili a stovky poslali do koncentračního tábora. Proto je 17. listopad Mezinárodní den studentstva.
Na podzim 1941 přišel do Prahy Reinhard Heydrich jako zastupující říšský protektor. Byl krutý – nechal popravovat stovky lidí. Říkali mu „pražský kat“.
27. května 1942 na něj parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš zaútočili v Praze-Libni. Heydrich na následky zranění zemřel. Parašutisté se schovávali v kostele v Resslově ulici, kde po zradě zahynuli v boji s nacisty.
Nacisté se mstili. Vypálili obce Lidice a Ležáky. V Lidicích muže zastřelili, ženy poslali do koncentračního tábora a většinu dětí zavraždili. V Ležákách zastřelili všechny dospělé.
5. května 1945 vypuklo Pražské povstání. Lidé stavěli barikády. 9. května přijela do Prahy Rudá armáda (sovětská). Západní Čechy včetně Plzně osvobodila americká armáda.
Kubišova bomba ho zranila, střepy a nečistoty způsobily infekci. Gabčíkovi se zasekl samopal.
Odboj neznamenal jen střílet. Někdo psal letáky, někdo vysílal zprávy do Londýna, jiný létal v britských letadlech. Ukážeme si, jak se dalo proti nacistům bojovat a kde.
Rozdělíme to na dvě části: odboj doma a odboj v zahraničí.
Roztřiď kartičky: domácí, nebo zahraniční odboj?
Za komunistů se o Američanech nesmělo mluvit. Proto ten mýtus přežíval.