Podívej se na mapu Evropy kolem roku 1850. Itálie ani Německo na ní nejsou! Místo nich vidíš spoustu malých států – království, vévodství, knížectví. Lidé v nich přitom mluvili stejným jazykem.
Během dvaceti let se z nich staly dva velké státy. Stalo se to hlavně na úkor Rakouska – a proto to hodně ovlivnilo i české země.
Velkou část severní Itálie ovládalo Rakousko. Sardinský ministr Camillo Cavour hledal spojence a s pomocí Francie Rakousko porazil (1859).
Na jihu mezitím Giuseppe Garibaldi se dobrovolníky v rudých košilích dobyl Sicílii a Neapol. Dobytá území předal sardinskému králi.
Roku 1861 vzniklo Italské království. Králem byl Viktor Emanuel II. Benátsko přibylo v roce 1866 a Řím až 1870 – stal se hlavním městem.
Hlavní pruský ministr Otto von Bismarck (později kancléř Německa) řekl, že velké otázky se neřeší řečmi, ale „železem a krví“ – tedy válkami. Proto mu říkají železný kancléř.
Prusko vedlo tři války: s Dánskem (1864), s Rakouskem (1866) a s Francií (1870–1871). Všechny vyhrálo. 18. ledna 1871 bylo v zámku Versailles u Paříže vyhlášeno Německé císařství. Císařem se stal pruský král Vilém I.
Roztřiď osobnosti a události: patří k Itálii, nebo k Německu?
Byly to dva samostatné příběhy. Společné mají to, že oba poškodily Rakousko.
Jedna bitva ze sjednocení Německa se odehrála u nás – u Hradce Králové. Rakousko ji prohrálo a muselo se změnit. Vznikl stát s dlouhým jménem Rakousko-Uhersko.
Pochopíš, proč Češi s tou změnou nebyli spokojení – a jak to vedlo k jejich touze po vlastním státě.
Projdi osu. Všimni si, že čtyři velké změny se vešly do deseti let.
„Dvě“ jsou části státu (Rakousko a Uhry), ne panovníci.