Babička ti možná vyprávěla, jak to bylo „za starých časů“. Něco si pamatuje přesně, něco si trochu přikrášlí. Tak vznikají i pověsti.
Staré pověsti české vyprávějí, jak naši předkové přišli do země a kdo jim vládl. Neříkají přesnou pravdu, ale ukazují, čeho si lidé vážili.
Další pověsti: silák Bivoj donesl na Vyšehrad živého kance. Vladyka Horymír utekl na koni Šemíkovi, který skočil z vyšehradské skály.
Pověsti sepsal Alois Jirásek v knize Staré pověsti české.
Pověsti vyprávějí o době, kdy se ještě nepsalo. Proto si je lidé jen vyprávěli a postupně je měnili.
Dlouho se jen vyprávěly. Každý vypravěč něco přidal. Zapsaly se až mnohem později.
Jak víme, jak žili lidé před tisíci lety, když nic nenapsali? Pomáhají nám věci, které po nich zůstaly v zemi – nástroje, hrnce, kosti.
Podle toho, z čeho lidé vyráběli nástroje, dělíme nejstarší dobu na tři části. A ukážeme si, jak se liší pravda od pověsti.
| Doba | Z čeho nástroje |
|---|---|
| kamenná (nejstarší) | kámen, kost, dřevo |
| bronzová | bronz (měď a cín) |
| železná (nejmladší) | železo |
Proč se to střídalo? Lidé hledali lepší materiál. Kovový nůž je ostřejší a vydrží déle než kamenný.
Roztřiď: je to pověst, nebo skutečnost?
Slované jsou naši předkové, proto se zdá, že tu byli vždycky. Ale přišli až po Keltech a Germánech.