Umíš (a + b)² = a² + 2ab + b². Ale co (a + b)⁵? Roznásobovat pětkrát závorku je zdlouhavé a snadno se splete. Existuje zkratka: čísla, která v rozvoji vyjdou, tvoří krásný trojúhelník.
Binomická věta se používá v pravděpodobnosti (kolik je možností při hodu mincí), ve statistice a umožní třeba spočítat 11⁴ zpaměti.
Na kraje každého řádku napiš 1. Každé vnitřní číslo je součet dvou čísel nad ním.
| Mocnina | Koeficienty |
|---|---|
| (a + b)⁰ | 1 |
| (a + b)¹ | 1 1 |
| (a + b)² | 1 2 1 |
| (a + b)³ | 1 3 3 1 |
| (a + b)⁴ | 1 4 6 4 1 |
| (a + b)⁵ | 1 5 10 10 5 1 |
Proč to funguje? (a + b)⁴ = (a + b)³ · (a + b). Každý člen vznikne ze dvou členů předchozího řádku – jednou násobením a, jednou b. Proto se sousedé sčítají.
Sloupce ukazují 5. řádek. Všimni si souměrnosti a toho, že dohromady dají 32.
Mocnina součtu není součet mocnin. Zkouška: (1 + 1)³ = 8, ale 1³ + 1³ = 2.
Pro velkou mocninu – třeba (x + 2)²⁰ – nechceš kreslit 21 řádků trojúhelníku. Potřebuješ vzorec, který dá libovolný člen rozvoje přímo. To je binomická věta.
Spojuje algebru s kombinatorikou: koeficienty jsou počty výběrů.
(a + b)⁴ = (a + b)(a + b)(a + b)(a + b). Z každé ze čtyř závorek vybereš buď a, nebo b. Člen a²b² vznikne, když b vybereš ze 2 závorek ze 4. To jde C(4, 2) = 6 způsoby. Proto je koeficient u a²b² roven 6.
Porovnej: řádek pro n = 6 (C(6, 0) až C(6, 6)) má součet 2⁶ = 64. Prostřední C(6, 3) = 20 je největší.
Druhý člen dvojčlenu je −1, ne 1. Jeho mocnina (−1)ᵏ dává pro liché k znaménko minus.