Představ si, že jsi přečetl všechny knihy a vystudoval všechno, co šlo. A stejně máš pocit, že o životě nic nevíš. Co bys dal za to, abys poznal, co svět drží pohromadě?
Přesně tak se cítí Faust, učenec z Goethova dramatu. Uzavře sázku s ďáblem a vydá se do života. Příběh se ptá, co člověka žene dopředu, kde je hranice mezi dobrem a zlem a jestli může být vykoupen ten, kdo se provinil. Proto se čte ve 12. třídě, kdy se sám ptáš, jakou cestou půjdeš.
Drama začíná v nebi. Mefistofeles se před Pánem posmívá lidem. Pán mu dovolí, aby Fausta pokoušel. Je si jistý, že dobrý člověk i ve svém temném hledání tuší správnou cestu. Řekne větu, která platí pro celé dílo: člověk bloudí, dokud usiluje. Scéna připomíná biblický příběh o Jóbovi.
Faust sedí v noci ve své pracovně. Vystudoval filozofii, práva, lékařství i teologii. Přesto cítí, že nic opravdu neví. Zkusí magii, ale ani ta mu nepomůže. Chce vypít jed. Zastaví ho až zvony a zpěv o Velikonocích.
Na velikonoční procházce se k Faustovi přidá černý pudl. Doma se z něj vyklube Mefistofeles. Představí se jako část síly, která stále chce zlo, a stále přitom tvoří dobro.
Uzavřou sázku. Mefisto bude Faustovi sloužit na zemi, Faust pak jemu na onom světě. Faust ale propadne, jen pokud se jednou spokojí a řekne: „Okamžiku, prodli, jsi tak krásný!“ Podepíše to kapkou krve.
Mefisto Fausta v čarodějnické kuchyni omladí. Faust potká mladou, zbožnou dívku Markétku (německy Gretchen). Zamiluje se a s Mefistovou pomocí ji svede. Markétka dá matce uspávací nápoj, aby se mohla s Faustem scházet. Matka na něj zemře.
Faust pak v souboji zabije Markétčina bratra Valentina. Markétka zůstane sama, utopí své novorozené dítě a je odsouzena k smrti. Faust ji chce vysvobodit z vězení. Ona odmítne utéct a odevzdá se Božímu soudu. Mefisto řekne: „Je souzena!“ Hlas shůry odpoví: „Je spasena!“
Ve druhém díle jde Faust do velkého světa. Působí na císařském dvoře, setká se s antickou Helenou. Nakonec jako starý muž vysouší moře a buduje novou zemi. Při tom zahynou dva staří manželé, Filemón a Baucis.
Starost Fausta oslepí. Slepý slyší kopání a myslí si, že dělníci stavějí hráz. Ve skutečnosti mu kopou hrob. Představí si svobodný lid na svobodné zemi. Říká, že takovému okamžiku by směl říct „prodli“ – a umírá. Mefisto si myslí, že vyhrál. Andělé ale Faustovu duši odnesou, protože kdo stále usiluje, toho lze vykoupit. Za Fausta prosí i Markétka.
| Jeden pól | Druhý pól |
|---|---|
| touha po poznání | touha prožít život |
| dobro | zlo – které nakonec slouží dobru |
| svoboda hledání | závislost na Mefistovi |
| vina (Markétka, Filemón a Baucis) | vykoupení |
| spokojený okamžik | stálé usilování |
Roztřiď scény: patří do prvního, nebo do druhého dílu?
Zatracení je konec starších verzí (lidová kniha, Marlowe). Goethe příběh obrátil – Faust se proviní, ale jeho hledání ho zachrání.
Některé příběhy se vyprávějí stovky let a každá doba je vypráví po svém. Příběh o člověku, který se spolčí s ďáblem, aby získal poznání a moc, je takový. Začal u skutečného muže v 16. století a dodnes se k němu vracejí spisovatelé i filmaři.
Když znáš všechny hlavní podoby, pochopíš, co je na Goethově Faustovi nového a proč se mluví o faustovském člověku.
Johann Georg Faust žil asi v letech 1480–1541 v Německu. Byl potulný učenec, astrolog a mág. Tvrdil o sobě, že umí čarovat. Už za života se o něm šířily historky a po smrti vznikla pověst, že si pro něj přišel ďábel.
Roku 1587 vyšla ve Frankfurtu nad Mohanem lidová kniha Historia von D. Johann Fausten. Faust v ní upíše duši ďáblu na 24 let. Pak ho ďábel strašlivě odnese. Kniha měla čtenáře varovat: kdo je pyšný a chce víc, než smí, propadne peklu.
Anglický dramatik Christopher Marlowe, současník Shakespeara, podle ní asi roku 1592 napsal drama The Tragical History of Doctor Faustus. I jeho Faustus je na konci zatracen.
V 17. a 18. století hráli o doktoru Faustovi loutkáři. V českých loutkových hrách mu slouží Kašpárek. Hru o Faustovi měl v repertoáru i Matěj Kopecký. Loutkovou hru o Faustovi viděl jako dítě i Goethe.
Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) se narodil ve Frankfurtu nad Mohanem a většinu života prožil ve Výmaru. Psal básně, romány i dramata a byl i ministrem. Na Faustovi pracoval téměř 60 let, od mládí do smrti.
Faust I vyšel roku 1808, Faust II vyšel až roku 1832, po Goethově smrti. Goethe přinesl dvě velké novinky. Místo smlouvy na pevnou dobu je tu sázka o Faustův vnitřní postoj. A na konci není zatracení, ale vykoupení.
Thomas Mann vydal roku 1947 román Doktor Faustus. Hudební skladatel Adrian Leverkühn v něm prodá duši za genialitu. Jeho osud zrcadlí pád Německa do nacismu.
Michail Bulgakov psal román Mistr a Markétka v letech 1928–1940. Vyšel až v letech 1966–1967, kvůli cenzuře zkrácený. Do Moskvy přijede ďábel Woland a Markétka se kvůli milovanému Mistrovi spojí s ďábelskými silami. Motto románu je z Goethova Fausta.
Na Karlově náměstí v Praze stojí palác, kterému se říká Faustův dům. Podle pověsti v něm Faust žil a ďábel ho odnesl otvorem ve stropě. Díra prý nešla nikdy zazdít. Je to ale jen pověst: že by skutečný Faust byl v Praze, nic nedokládá.
Projeď osu. Všimni si, že mezi skutečným Faustem a Goethovým dramatem leží skoro tři sta let.
Otoč kartičky a nejdřív zkus říct odpověď sám.
Goethe převzal starou látku, kterou znal i z loutkového divadla, a dal jí nový smysl.