Po husitských válkách byla v Čechách unikátní situace: v jedné zemi žili vedle sebe katolíci a kališníci a šlechta byla mocnější než král. Když roku 1526 nastoupili Habsburkové, začal přetahovaný provaz o moc, který skončil až Bílou horou (1620).
Pochopíš, kdo v zemi v 16. století skutečně vládl a proč se spor krále se stavy točil kolem náboženství.
Projdi osu. Všimni si, jak se mezi lety 1526 a 1609 střídají posílení krále a stavů.
Jednota bratrská ani pozdější luteráni do něj zahrnuti nebyli. Ti získali ochranu až Majestátem (1609).
Představ si dva týmy, které se přetahují o lano. Na jedné straně král z Vídně, který chce silnou a jednotnou katolickou říši. Na druhé stavové, kteří chtějí rozhodovat o své zemi a věřit podle svého. Celé 16. století se lano pohybuje sem a tam.
Tady si utřídíme, co posilovalo krále a co stavy – a ukážeme výjimečnou dobu Rudolfa II.
Roztřiď události: posílily krále, nebo stavy?
Císař Rudolf II. (1576–1611) přesídlil se dvorem do Prahy. Praha byla znovu centrem říše. Rudolf sbíral obrazy, sochy a kuriozity a zval vědce i umělce. Na jeho dvoře působili astronomové Tycho Brahe a Johannes Kepler – a také alchymisté.
Rudolf se pohádal s bratrem Matyášem, který ho připravil o většinu zemí. Aby si udržel podporu českých stavů, vydal roku 1609 Majestát – zaručil svobodu víry nekatolíkům.
Vladislav II. sídlil v Budíně a stavům povolil skoro vše – proto „král Bene“.