Každá barva, kterou malíř kdy použil, se skládá ze dvou věcí: z barevného prášku a z něčeho, co prášek přilepí k povrchu. Podle toho „lepidla“ vzniká olej, tempera, akvarel, kvaš nebo pastel.
Když starožitník pozná techniku a podložku, ví, jak s obrazem zacházet, jak ho uložit a často i z jaké doby asi je. Olej na dubové desce bude jiný případ než akvarel na papíře.
| technika | pojidlo | jak vypadá |
|---|---|---|
| olej | lněný olej | lesklý, sytý, lazury i pastózní nánosy, schne pomalu |
| tempera | vaječný žloutek (nebo emulze) | matnější, jemné tahy a šrafy, schne rychle |
| akvarel | arabská guma, ředí se vodou | průsvitný, bílá = papír, který prosvítá |
| kvaš | arabská guma + bílé plnivo | krycí, matný, sametový |
| pastel | jen trochu pojiva, suché tyčinky | prašný, sametový, snadno se setře |
Otoč kartičky. Ke každému popisu zkus nejdřív říct techniku sám.
Přineseš si domů z bazaru obraz bez popisku. Dřív než začneš hledat autora, potřebuješ vědět, na čem a čím je namalovaný. To určíš očima, lupou a šikmým světlem – bez chemie.
Správné určení je i otázka bezpečí obrazu. Pastel se nesmí otírat, akvarel nesmí na slunce, olej na desce nesnáší výkyvy vlhkosti.
Roztřiď techniky podle toho, čím se ředí. Tempera chybí schválně: žloutek se ředí vodou, ale po zaschnutí ji voda už nerozpustí.
Sklo ukazuje jen na papírovou podložku, ne na konkrétní techniku. Tu určíš podle průsvitnosti a povrchu barvy.